Lékaři hovoří o transplantaci orgánů jako o úžasném ale také složitém zákroku. V dávných dobách šlo o nepředstavitelnou možnost. Bylinkáři a šamani léčili každý neduh a nemoc magií, speciálními mastmi, a dokonce tancem kolem ohně. Dnes ale medicína pokročila, transplantace orgánů je dnes běžnou záležitostí a příběhy lidí, kteří nový orgán dostali, překvapují veřejnost.
Od první transplantace orgánu uplynulo několik desítek let. Díky tomuto průlomu medicíny dostalo tisíce lidí po celém světě druhou šanci na život. Zároveň, jak mnozí tvrdí, prošli také změnou své osobnosti. Jako kdyby se dárce a příjemce spojil v jednu osobu.
Nespočet příjemců orgánu tvrdilo, že žijí zcela nový život. Zažívají pro ně neobvyklé pocity, chutě na různá jídla se jim drasticky změnily, to, co dříve dělali rádi, dnes nenávidí nebo naopak, co jim připadalo nepříjemné, v nich najednou probouzí touhu. Někteří pacienti dokonce popisovali, že je sužuje neodolatelná chuť kouřit nebo věnovat se určitému koníčku, který je dosud vůbec nezajímal.
Tento záhadný fenomén je natolik nepochopen, že jej skeptici řadí spíše mezi povídačky. Každý, kdo teď právě čte tyto řádky, by si mohl myslet, že transplantace orgánů je možná spojena s duchovním spojením nebo s přenosem duše z jedné osoby na druhou. Tato teorie nemusí být daleko od pravdy, avšak existuje také jistý základ reality.
Vědecké vysvětlení
Existuje opravdu nespočet lidí, kteří zažili to, co bylo vysvětleno výše. Ale vše má svůj rub i líc. Tento případ není výjimkou a má také svou skeptickou skupinu, která zásadně odmítá uvěřit, že by to bylo možné. Hovoříme o buněčné paměti, starověkém konceptu se spojením s minulými životy a s reinkarnací.
Buněčná paměť je teorie popisující, že naše buňky ve skutečnosti obsahují záznamy našich vzpomínek. Netřeba dodávat, že dodnes nikdo pořádně nevysvětlil, jak a kde jsou naše vzpomínky uloženy. Obecně se předpokládá, že v mozku. To by však nebylo správně.
Prostřednictvím studia epigenetiky, to, jak mohou rodinné geny ovlivnit jejich potomky, a které bylo dlouho považováno za pseudovědu, spolu s buněčnou pamětí, nyní víme, že naše buňky dokonce naše DNA skutečně obsahují nějaký prvek naší paměti. Tento prvek se může během těhotenství přenést z rodičů na děti. Vědci zjistili, že základní instinkty, strachy a prvotní asociace mohou být přenášeny tímto způsobem.
Ukazuje se, že ke stejnému přenosu může dojít i při transplantaci orgánů. V roce 2013 oznámil tým výzkumníků z Institutu Karolinska ve Švédsku objev mechanismu buněčné paměti a jejího přenosu mezi buňkami.
Nedokázali však přesně zjistit, jaké informace se tímto způsobem mezi buňkami přenášejí, a protože buňky potřebují mít vzpomínky jiných buněk v předchozích generacích, informace obsažené v těchto vzpomínkách se přenášejí, i když se nesplňují stejné standardy.
Nad rámec toho, co dokážeme pochopit
Ale kromě teorie některých vědců o buněčné paměti se jiní vědci domnívají, že tyto typy zážitků mohou souviset s minulými životy. Vzpomínky na minulé životy lze zřejmě udržovat ve všech částech našeho těla, dokonce i v orgánech. Ačkoli na rozdíl od teorie o buněčné paměti, původ by byl spíše duchovní. Po úspěšném dokončení transplantace je schopen uvolnit některé zapomenuté stavy.
Bez ohledu na původ tohoto podivného zážitku je skutečností, že všichni souhlasí s tím, že buněčná paměť je pro naši existenci životně důležitá. Je to energetické vyjádření každého z nás jako integrální bytosti. „Mysl“, „tělo“ a „duch“ jsou umělé štítky, které existují, aby usnadnily pochopení naší multidimenzionální existence na Zemi.
Každý bod v našem těle obsahuje všechny univerzální informace. Tyto informace jsou nekonečně přístupné každé buňce lidského těla. Tyto energetické informace se skládají z fyzických, mentálních a emocionálních dat ze všech životních zkušeností, genetického dědictví a minulých generací. Nic, co zažíváme, neunikne vytištění na našem buněčném hologramu. A pravdou je, že jde o kolektivní energetické pole generované těmito „individuálními buněčnými vzpomínkami“, které fungují za naším podvědomím.