Následující příběh patří mezi ty staré strašidelné příběhy pro děti kolující stovky let. Je to smutný příběh, ale stále přežívá ve vzpomínkách lidí a existuje mnoho lidí, kteří přísahají, že je pravdivý.
V malé skromné vesnici žila dívka jménem Marie, o níž se říkalo, že je nejen nejkrásnější ve vesnici, ale i na světě. Marie byla proto namyšlená a myslela si, že je lepší než všichni ostatní. Jak Marie rostla, opravdu kvetla do krásy a tím stoupala její hrdost a sebevědomí. Přestože za ní chodili na námluvy mnozí krásní muži z okolí, všem se vysmála, protože ona chtěla toho nejkrásnějšího muže na světě.
A pak jednoho dne přišel do vesnice pohledný muž, přesně takový, o jakém mluvila Marie. Byl to syn bohatého usedlíka a měl tolik síly a energie, že kdyby vlastnil koně, musel by to být ten nejdivočejší kůň, kterého by si zkrotil jen a jen on.
Byl to hezký muž a uměl krásně zpívat a hrát na kytaru. Marie se rozhodla, že to je muž pro ni! Znala ženské triky, jak získat jeho pozornost. Marie ho tedy začala ignorovat. Když se setkali odvrátila hlavu, když jí zpíval pod oknem serenádu, odešla od okna, a to mladíka provokovalo, přesně jak Marie chtěla.
Řekl si, že najde způsob, jak ji získá pro sebe. A tak vše dopadlo tak, jak si Marie naplánovala a netrvalo dlouho a byly zásnuby. Netrvalo dlouho a byla svatba a dvojice měla dvě děti. Vypadali jako šťastná rodina. Ale po několika letech se muž vrátil k divokému životu na prériích. Opustil město a býval celé měsíce pryč a když se vrátil, přišel se jen podívat na děti. Vypadalo to, že se o krásnou Marii vůbec nezajímá, dokonce, že ji chce nechat a vzít si ženu ze své bohaté třídy.
Jelikož byla Marie stále pyšná, zlobila se a svůj hněv obrátila na děti, které její milovaný chodil navštěvovat a věnoval pozornost jim namísto ní. Jednou večer byla Marie na procházce s dětmi, když u nich zastavil kočár jejího manžela, v něm seděla spolu s mužem hezká mladá žena. Rančer si Marii opět nevšímal, vyprávěl si jen s dětmi.
Marie byla šílená zuřivostí, a tak když kočár odjel, hodila své děti do řeky. Hned si uvědomila, co udělala a snažila se děti vytáhnout, ale bylo pozdě. Druhý den ráno cestovatel přinesl vesničanům zprávu, že krásná žena leží mrtvá na břehu řeky. Pohřbili ji na místě, kde ji našli. Ale první noc, co byla Marie v hrobě, vesničané slyšeli pláč zdola od řeky.
Nebyl to vítr, byla La Llorona plačící a křičící. „Kde jsou moje děti?“ Vesničané viděli ženu procházející se nahoru a dolů podél břehu oblečenou ve stejných šatech, v jakých pohřbili Marii. Od té doby ji už neříkali Marie, ale Plačící žena – La Llorona. Děti měly zákaz chodit večer k řece, aby je La Llorona nechytla a nevzala si je s sebou.