Jednoduše řečeno, to odkud jsme, předpovídá, jací budeme. A celkem to dává smysl. Právě tento fakt hraje klíčovou roli v národnostních stereotypech. Italové jsou hluční a používají příliš gestikulace, Britové by radši umřeli, než by dali najevo své city před veřejností. Už řecký historik Thukydides v pátém století před naším letopočtem, dával do kontrastu rozhodnost Sparťanů s volnomyšlenkářstvím Athéňanů.
I přes důležitou roli genů, je to právě kultura, v niž vyrůstáme a žijeme a která nás natolik ovlivňuje. Poslední desetiletí byla tato hypotéza klíčovou pro výzkumníky, kteří ji chtěli potvrdit. V roce 2005 psycholog Robert McCrae tento jev popsal podrobně. Porovnával tehdy chování Evropanů z různých částí kontinentu.
Společně se svými kolegy si například všiml, že obyvatelé severní Evropy jsou mnohem svědomitější než jejich vrstevníci z jižní Evropy. Největší roli přitom hraje výchova a přístup k ní spolu s globálními názory a postoji rodičů. Nejnovější výzkum se proto zaměřil na děti z celého světa, přičemž jejich rodiče měli popsat metody výchovy a dosažení disciplíny. Poté následovala otázka, jak vypadá chování dítěte po aplikování určitého druhu výchovy.
Odborníci nejprve porovnali své výsledky s výsledky psychologa Geerta Hofsteda, který v 70. letech vedl podobný výzkum na rodičích zaměstnaných ve společnosti IBM po celém světě. Největší rozdíly tvořily dva faktory, jejichž přítomnost se mění v závislosti na kultuře, ve které je dítě vychováváno. Řeč je o individualismu v porovnání s kolektivismem.
V zemích, jako jsou Spojené státy nebo Nizozemsko, je všeobecně uznáván individualismus. Z pohledu této filozofie se jednotlivec snaží především dosáhnout vlastní blaženosti a úspěchu. Kolektivismus je naopak populárnější v asijských zemích jako je Korea, ale taky zde spadají země jižní Ameriky jako například Chile. V tomto případě hovoříme o jednání člověka, které vede k blaženosti všech a utvrzuje se myšlenka rodiny, která funguje a pomáhá si jako celek.
To, jakým směrem se vaše dítě vydá, pochopitelně určuje společnost, ve které vyrůstá. Sociální hodnoty, ve kterých se pohybují rodiče jsou stanovené společností, ve které žijí. A ty následně uplatňují i při výchově svých dětí a ty je zase předávají další generaci.
Z hlediska kolektivismu jsou děti většinou vedeny k tomu, aby uvažovali o svém nevhodném chování a tom, jak tím negativně ovlivňují lidi okolo sebe. Na jednu stranu tato metoda jasně vede k harmonii v sociálních skupinách, na druhou stranu může tato výchova způsobit deprese a úzkost, které budou způsobeny starostmi o to „jak asi moje chování ovlivní život druhých“. Děti, vyrůstající ve společnosti kolektivismu, mají větší sklony k depresivním emocím než děti v individualistických zemích.
Ve Spojených státech a Mexiku jsou děti vedeny k potěšení sebe sama. V Belgii a Rusku jsou naopak vedeny ke zdrženlivosti. Z těchto dětí vyrostou skromnější a umírněnější lidé, avšak za cenu vlastní spokojenosti. Individualisti vedou své děti k tomu, aby si vážily sami sebe a měly větší sebevědomí. Dávají dětem možnost napravit své chyby, čímž rychleji pochopí, že jsou strůjci vlastního štěstí. Nevýhodu to ale samozřejmě má. Děti se často dožadují odměn, ještě před tím, než uspějí.
Většina rodičů svým dětem nechce úmyslně škodit. Chtějí je přizpůsobit pro svět tam venku. Svět je už natolik propojený, že se různé techniky výchovy dostávají do míst, kde předtím neexistovaly. Za posledních 50 let mimořádně vzrostl ve světě počet individualistů. Jestliže tento trend bude pokračovat, individualismus může představovat lepší a světlejší zítřky.
Zdroj: TheConversation.com