Naše hostitelská soustava míří do neprozkoumané oblasti vesmíru, což s sebou může přinést i určitá rizika například v podobě zvýšené úrovně kosmického záření.
V posledních deseti letech nejeden odborník prokázal, že mezihvězdný prostor je prostě úžasný. Tato domnělá nicota se hemží exotickými molekulami, pulzuje rádiovými vlnami a je rozdělena do gigantických bublin, z nichž každá má svůj charakter.
S tím jak začínáme lépe mapovat své místo ve vakuu, uvědomujeme si, že tato rozmanitost je nesmírně důležitá a že jak sluneční soustava míří do nové oblasti mezihvězdného prostoru, mohou existovat i významné důsledky tohoto nového prostoru pro život na Zemi.
Účinky opuštění oblaku prachu a plynu, který nás obklopuje 60 000 let a vstupu do prostoru nového, nejsou jasné. Existuje ale riziko zvýšené úrovně kosmického záření.
Na cestě do neznámé oblasti vesmíru
Podle předního astronoma se naše sluneční soustava chystá vstoupit do nové říše vesmíru. Ačkoliv většina z nás považuje vesmír za nekonečnou, neměnnou prázdnotu, astronomka Rosine Lallementová s Pařížské vědecké univerzity tvrdí opak.
Vesmírné vakuum má ve velkém měřítku nespočet odlišných oblastí, z nichž každá má svůj vlastní charakter. Profesorka Lallementová v roce 1992 objevila, že celá Sluneční soustava se nachází v obrovském oblaku prachu a plynu o průměru asi 10 světelných let, který vědci nazvali Místní mezihvězdný oblak.
Následná vyšetřování ukázala, že opouštíme onu obrovskou kosmickou bublinu a přibližujeme se k další zvané Oblak G. Efekt vstupu do nové oblasti vesmíru je do značné míry neznámý.
Jaké účinky to může mít?
Oblast vesmíru s výrazně odlišným složením by mohla vyvinout větší tlak na heliosféru, téměř nepředstavitelně obrovskou bublinu nabitých částic ze Slunce, která chrání planety před ionizujícím kosmickým zářením. Úrovně radiace jsou až 10krát vyšší za hranicemi heliosféry.
Zóna s vyšší hustotou by mohla vyvinout větší tlak na heliosféru, což by umožnilo pronikání škodlivého kosmického záření do vnitřní sluneční soustavy. Jak píše Jonathan O’Callaghan v New Scientist : „To by nebylo vítáno.“
Ačkoli se zdá, že oblak G má přibližně stejnou hustotu jako prostor, který v současnosti obýváme, astronomové stále nemají jasno v tom, co se děje na hranicích mezi těmito bublinami, zda existují oblasti s vyšší nebo nižší hustotou, které je oddělují.
Dokonce i okraje heliopauzy jsou velkou vědeckou záhadou. Dvě sondy Voyager, vypuštěné v roce 1977, již tuto bariéru překonaly, ale jejich data naznačují, že z neznámých důvodů měl Voyager 2 plynulejší průchod tajemnou bariérou.