Alexandrijská knihovna byla založena počátkem 3. století před našim letopočtem. Historické zdroje uvádějí, že obsahovala více než 700 tisíc rukopisů. Knihovna fungovala víc než 1000 let, poté ji bohužel zničil požár a barbarství fanatiků. Její zánik je právem považován za jednu z největších ztrát v historii lidstva. Podle historiků obsahovala znalosti celého světa a nejen to. V knihovně měla být i mapa Marsu.
Historici se dlouho domnívali, že neocenitelná pokladnice starověkého vědění je neodvratně ztracena. Postupně se však začaly v zemích Evropy a Asie objevovat historické dokumenty, které s největší pravděpodobností pocházely z Alexandrijské knihovny. Kurátoři té doby, se o takové rukopisy pochopitelně bály, měli strach z náboženských fanatiků, kteří chtěli znalosti starověkého světa zničit.
Tajně od vládců strážní kasty s pomocí několik písařů vytvářeli kopie nejdůležitějších historických dokumentů a originály posílali v malých sériích do jiných zemí. Podle některých historických zpráv se některé z rukopisů dokonce usídlily v klášterních knihovnách Tibetu.
V roce 1939 byl mezi osobami pověřenými transportem rukopisů mladý historik z Moskvy Viktor Harutyunyan. V té době si vedl deník, který obsahuje překvapivé informace. Konkrétně se v něm píše, že při zběžném zkoumání svitků, byl jedním zvláště překvapen. Našel totiž mapu povrchu Marsu. Kolem Marsu byl nakreslen kruh, na které byl malý kroužek, nepochybně označující satelit planety.
Viktor byl objevem ohromen natolik, že v sobě upozadil historika a probudil malého kluka. Opatrně vyjmul rukopis a schoval si ho do náprsní kapsy v naději, že jej ukáže učiteli ve škole a pak jej zase vrátí zpět mezi ostatní. Bohužel jediný list s mapou poskytoval velmi málo informací. Text byl v latině a nejspíš šlo o pozdní překlad starověkého egyptského textu. Navíc na mapě chybělo to nejdůležitější, kdo ji vytvořil.
Přestože optické čočky znali již ve starověkém Egyptě, ani Galileo svým dalekohledem neviděl satelity Marsu. To se ani v 19. století na Pulkovské observatoři, největší v Evropě, nepodařilo. K jejich nalezení bylo zapotřebí nejnovějšího 26palcového dalekohledu americké námořní observatoře v roce 1877. Ale na mapě nalezené Victorem jedna družice byla.
Bohužel tento neuvěřitelný příběh zůstal bez pokračování. Victor předal mapu Arménské akademii věd s uvedením, odkud byla pořízena. Po válce odešel na frontu, kde beze stopy zmizel. Po válce nebyly zveřejněny žádné informace o úžasné mapě a o rukopisu, ze kterého byla převzata. S největší pravděpodobností zůstává v archivu Matenadaranu.
Nepřímým důkazem existence unikátního dokumentu je, že Vysvětlující slovník slavného gruzínského vědce a spisovatele Saba Orbelianiho (1658-1725) obsahuje zmínku o satelitu Marsu a dokonce udává poloměr jeho oběžné dráhy.
Je možné, že Orbeliani navštívil echmiadzinskou katedrálu a získal tyto informace ze starověkého rukopisu, který tam byl uložen. V každém případě stojí za to po něm pátrat, i když jde o poměrně náročný úkol: fondy Matenadaranu v době jeho stěhování do nové budovy obsahovaly asi tisíc starověkých rukopisů, 1850 fragmentů, 2000 stran z různých knih a asi 200 000 dokumentů o historii zemí Východu. zdá se však, že tajemství mapy Marsu stojí za to nejusilovnější a nejpracnější úsilí.