Jedním ze symbolů kalifornského Údolí smrti, nejsuššího a nejníže položeného místa severní Ameriky, jsou i takzvané putující kameny. Leží na dně vyschlého jezera a zůstává za nimi dlouhá stopa, jako by se na místo doplazily. Pohání je snad nějaký záhadný druh energie?
Poprvé byl fascinující fenomén popsán v roce 1948. ve zprávě odborníci podrobně popsali, že se horniny různých velikostí samy pohybují skrz poušť. Od té doby začali badatelé z různých odvětví vědy zkoumat tento podivný jev. Na první pohled byla stopa po kamenech jasně viditelná. Bohužel ale neexistoval žádný způsob, jak určit směr jejich cesty ani rychlost pohybu.
Jak se ale říká „trpělivost růže přináší“. Po letech pozorování bylo zjištěno, že kameny mohou zůstat nehybné i několik let, dokonce i desetiletí, než se znovu pohnou. S rozvojem technologie začali odborníci sledovat kameny pomocí GPS. Díky tomu bylo zjištěno, že se kameny mohou pohybovat rychlostí až 6 metrů za minutu. Tato zjištění vedla pochopitelně k mnoha teoriím.
Spekulativní teorie
První teorie představena veřejnosti, pokoušející se vysvětlit záhadný proces, byla spojena s určitými nadpřirozenými činiteli, zodpovědnými za pohyb hornin v různých směrech. Samozřejmě vědecká sféra s tímto přístupem razantně nesouhlasila a byla přesvědčena, že existuje rozumnější vysvětlení.
Tak se objevilo několik dalších návrhů, které byly nakonec stejně vyvráceny. Na tu pravou ale odborníci nakonec přišli.
Záhada objasněna
Ukázalo se, že když do vyschlého jezera naprší a voda během noci zmrzne, vytvoří se na povrchu kamenů ledová krusta. Po rozednění pak led začne pomalu tát a odpařovat se. Navíc zde neustále proudí spodní vody z okolních kopců. Všechna tato zjištění byla klíčová pro konečné vysvětlení jevu.
Na kameni se vytvoří ledová krusta, kterou spodní vody dokáží pomocí vztlakové síly vytlačit vzhůru. Tím samozřejmě vytlačí i samotné kameny uvnitř tohoto ledového obalu a ty se tak mohou volně pohybovat směrem, jakým je vede voda a vítr. Ledová vrstva potom pomalu taje, čímž se kámen přibližuje zemi a začíná tvořit cestičku. Po nějaké době tání ledu už je ale kámen příliš těžký, klesne na zem a pohybovat se přestane.
Tím se vysvětluje i rozšiřování a zužování cestiček – vrstva ledu na kameni vyrývá cestičky širší než je šířka samotného kamene, a jak taje, cestička se postupně zase zmenšuje.
Během vytváření ledové krusty dojde kromě vody také ke zmrznutí určitého množství hlíny. Právě to po roztání vytváří drobné kopečky, které se pod kameny nachází.
Pak už zbývá jen poslední záhada – jak to, že některé cesty vůbec nemají svůj kámen? Tady je odpověď naprosto jednoduchá. Pravděpodobně to mají na svědomí turisté, kteří si drobnější kameny odnášejí jako suvenýry.