Údolí velryb uprostřed egyptské pouště: jak se tam dostaly zbytky velryb?

Existuje stará egyptská poušť, kdysi rozlehlý oceán, která chrání tajemství jedné z nejpozoruhodnějších proměn ve vývoji života na planetě Zemi.

Když chcete vidět velryby, vyrazíte na pobřeží Skandinávie anebo na místo, odkud můžete sledovat jejich dovádění. Rozhodně vás ale nenapadne odskočit si při výletu do Egypta od pyramid v Gíze do údolí al-Hitan. Leží dvě stě kilometrů od Středozemního moře, ročně tu spadne jen pár kapek deště a nejbližší voda je až v oáze Fajjúm. Žádná vodní zvířata tu být nemají, natož velryby! Přesto tu jsou. Jejich zkamenělé kosti se opalují pod sluncem na písku smíchaném se žraločími zuby, kostrami pradávných krokodýlů, želv a hadů.

Wadi al-Hitan, což v arabštině znamená Údolí velryb, je fascinujícím otiskem planetární historie. Nemusíte si představovat, jaké to tu bylo. Chodíte v tom. Sice už tu není oceán Tethys, který před 40 milióny lety pokrýval většinu planety, ale jeho obyvatelé ano. A jsou všude kolem vás. Z písečných nánosů svítí jejich kosti přesně v takové poloze, v jaké zemřeli. K největším patřili basilosauři, předci dnešních velryb, kteří běžně dosahovali 18 metrů délky (největší nalezená kostra měřila 21 metrů). Vypadali trochu jako přerostlé ještěrky.

Zatímco řada živočichů vyšla z moře na souš, kde se dále přizpůsobovala, u velryb je to přesně naopak. Jejich předci byli srstnatí a pochodovali směrem do oceánů. Postupem času přišli o končetiny a stali se velrybami. A právě tuto fázi vývoje můžete v Údolí velryb vidět. Kostry jsou v tak dobrém stavu, že na mnoha z nich jsou patrné nejen nohy, ale dokonce prsty. Dochovanost jde tak daleko, že v žaludku jedné velryby byla nalezena její potrava – tím se mimo jiné potvrdilo, že basilosauři byli masožraví.

Když zvířata uhynula, klesla ke dnu a jejich pozůstatky postupně zanášel písek. Při ústupu moře se formovaly pískovcové útesy, do kterých byly kostry pevně vnořené. Moře se vytratilo, kontinenty se usadily a na mnoho miliónů let se vlády nad Údolím velryb ujala poušť. Vítr a písek hrály zásadní roli. S postupným obrušováním pískovcových skal se začaly prastaré kostry objevovat – a našli je lidé. Není to tak dávno. První zprávy o lokaci se datují na začátek 20. století a chráněná oblast byla vyhlášena teprve v osmdesátých letech. Do té doby stihli sběratelé a dobrodruzi odnést řadu koster do soukromých sbírek, ale to neznamená, že by v Údolí velryb dnes nebyla ani jedna velryba.

Zdroj: curiosmos.com

Sdílet: