Velmi podivuhodný příběh začal v roce 1949 v anglické vesnici v hrabství Wiltshire. Právě zde žil Rolland Macey se ženou a dětmi v přestavěném domě, který kdysi sloužil jako kostel. Děti se v určitém období svého života začaly chovat velmi divně.
Zavíraly se do ložnice rodičů, kde podle jejich slov poslouchaly hudbu a zpěv, který údajně vycházel ze stolu. Rodiče tomu nevěnovali pozornost a připisovali to jen dětské představivosti. Vše se však jednoho dne změnilo.
500 let starý chorál
Na konci léta roku 1949 navštívil rodinu Rollanda Maceyho místní farář, jehož pozvali na večeři. Po večeři se dvanáctiletá Mary zeptala matky, zda může jít poslouchat zpěv do ložnice rodičů, což zaujalo i faráře. Matka dětí faráři vysvětlila, o co se vlastně jedná, a že netřeba tomu věnovat pozornost, protože se zřejmě jedná jen o dětskou fantazii.
Přesto do ložnice za dětmi přišel i farář, který sice žádný zpěv ani hudbu neslyšel, ale dětem řekl, aby se pokusili melodii přezpívat. Farář zůstal velmi překvapen, protože v melodii, kterou mu děti zazpívali, poznal jednomyslný chorál v latině, který se již velmi dávno v kostelích nezpíval.
Rodiče dětí proto zůstali velmi ohromeni, a sami si pokládali otázku, odkud vlastně hudba může pocházet. Díky německého novináře Ernsta Meckelburga, který příběh o zpěvu ze záhrobí zkoumal, vyšlo najevo, že děti poslouchaly hudbu, která vycházela odněkud ze starého stolu. Tomuto fenoménu se v parapsychologie říká hromadná ozvěna v čase.
Je totiž možné, že i neživé předměty si nějakým dosud nevysvětleným způsobem v sobě uchovávají události, které se odehrály v jejich přítomnosti. Tento fenomén se pokoušejí dlouhá desetiletí vysvětlit i vědci, ale zatím se to nepodařilo nikomu. Ernst Meckelburg proto tento případ považoval za jeden z nejzajímavějších projevů zvuků ze záhrobí.
Jak sám říkal: „Dlouho se pátralo po vážných důkazech prastarého tvrzení, že nábytek z předreformační doby nebo dřevěné oltáře, u kterých byly celebrované posvátné mše, mohou i po staletí reprodukovat latinské zpěvy řeholních bratrů.“ Potvrdil toto tvrzení starý stůl v domě Rollanda Maceyho?
Starý stůl byl oltářem
Jak se prokázalo později, hudba vycházela ze starého stolu, při kterém vždy děti stály. Starý stůl zůstal v domě ještě po předchozích majitelích, od kterých rodina dům koupila. Zjistilo se také, že dům původně ani nebyl domem, ale kostelem, v němž se odehrávaly katolické mše, které byly v té době v Anglii zakázané.
Stůl byl proto odborníky rozebrán, a pod jeho deskou se našel tajný úkryt pro dřevěný rám, ve kterém byl osazen kamenný kříž. Kromě kříže se však ve stole nic jiného nenašlo ani žádné zařízení, ze kterého by byl zpěv přehrávaný. Místní farář byl proto přesvědčen, že děti Rollanda Maceyho byli svědky katolického obřadu, který se konal před 500 lety!
Dokázat se to sice nedalo, protože hudbu a zpěv slyšely jen děti, ale nepřímé důkazy tomu nasvědčovaly. O tomto fenoménu se dozvěděl i britský lékař a parapsycholog doktor William Byrne, který požádal církev o povolení celou záležitost oficiálně prozkoumat.
Podvod je vyloučen
Jakmile doktor Byrne dostal od církve povolení, navštívil rodinu Maceových, kde kromě dětí Rollanda Maceyho vyslechl i jejich bratrance, kteří tvrdili, že také zpěv slyšeli. Všechny děti pak doktorovi přesně reprodukovaly slova chorálu, který slyšely. Přestože se Byrneyho vyšetřovací tým pokoušel hudbu nahrát, žádné zvuky nezachytil ani citlivý magnetofon.
Fakta, které doktor Byrne zjistil, však svědčily ve prospěch toho, že děti skutečně starý chorál slyší. Rodina Maceových patřila mezi ateisty. Jejich děti se nikdy neučily latinsky, a s latinou ani nikdy nepřišly do styku. Přesto uměly latinsky přezpívat chorál.
Parapsycholog Roger Pater zastává teorii, podle které je vše, co bylo vystaveno emocionálnímu působení, nadčasově poznamenané silným psychickým nábojem. To by mohlo také podle Meckelburga vysvětlovat mechanismus, kterým se mohl zpěv řeholních bratrů zaznamenat do starého oltáře. Tajné katolické mše, které byly v té době v Anglii zakázány, byly totiž velmi emotivní. A právě děti jsou do určitého věku schopny takové vjemy zachytit.
Nakonec i doktor William Byrne během vyšetřování tohoto případu spolu se svými dvěma asistenty přímo v domě starý chorál také zaslechl. Sám Byrne o tom říkal: „dojatě jsme naslouchali vznešenému zpěvu mnichů. Byl slyšet tak zřetelně, jako kdybychom ho poslouchali v rozhlase. Náhle jsem si uvědomil, že se nacházíme pod místností, kde byl ukrytý starý oltář. Zpěv trval déle než půl hodiny.
Zpěv skončil, a po něm následovalo podle jejich slov kázání řeholníka v latinském jazyce. Pak vše najednou skončilo, a nastalo jen hrobové ticho.
Byrne se svými asistenty byli zpěvem a kázáním v latině velmi citově zasaženi. Byl to pro ně důkaz, že děti skutečně slyšely hudbu a zpěv, který vycházel ze starého stolu, který byl předtím oltářem. Když si však později chtěl doktor Byrne přehrát zpěv a kázání, kterou s asistenty v domě slyšel, na magnetofonové pásce nebylo nic zaznamenáno.
Přímý důkaz tedy i jim chyběl, to však nezměnilo nic na jejich přesvědčení o tom, že zpěv ze záhrobí, děti, a i oni skutečně slyšeli.