Starobylé jméno této oblasti je Uliuiu Cherkechekh, což se překládá jako „Údolí smrti“. Název si vysloužila od místních obyvatel zejména proto, že se z této oblasti málokdo vrátí živý. Podle vyprávění místních obyvatel jsou v této oblasti rozmístěny podivné kovové předměty hluboko pod permafrostem.
Příběhy popisují stavby ve tvaru kotlů, velké jako železné domy zasazené do trvale zamrzlé země. Kov, ze kterého jsou vyrobeny, připomínají měď, rozdíl je ale v tom, že se nemohou poškrábat nebo nijak poškodit. Nikdo nedokázal odříznout ani úlomek.
Některé ze staveb mají nehoře otvor s točitým schodištěm vedoucím na kruhovou galerii s několika komorami uvnitř. I navzdory velkým mrazům venku se uvnitř drží příjemné teplo.
Místní o původu staveb nevědí nic moc. Na druhou stranu jsou si vědomi toho, že přibližovat se k těmto stavbám je velmi nebezpečné. Podle jejich příběhů mají podivný vliv na okolní vegetaci i na lidi, kteří se v jejich blízkosti zdržují delší dobu.
Některé příběhy vyprávějí o odvážných lovcích, kteří strávili noc v kovových stavbách a použili je jako úkryt. Jakmile se lovci vrátili mezi své lidi, onemocněli zvláštní nemocí a ti, kteří ve stavbách strávili víc, než jednu noc zemřeli. Z toho důvodu prohlásili místní kmenoví starší tyto oblasti za prokleté a tudíž zakázané.
První nepřímé důkazy o jejich skutečné existenci pocházejí z roku 1853, kdy Richard Maack, známý ruský průzkumník, antropolog a geograf, jeden z prvních, kdo se vydal na dálný východ Ruska a Sibiře, ve svých zprávách uvedl:
V Suntaru, jakutské osadě, mi bylo řečeno, že na horním toku řeky Viliuy je obrovská kovová kopule zapuštěná do země. […] Jeho velikost není známa, protože je viditelný pouze kruh, který se vynořuje ze země.“
Dmitri Arkhipov, odborný antropolog jakutské kultury, prohlásil v roce 1989 něco podobného: Mezi obyvateli povodí Viliuy existuje legenda, která sahá až do starověku, že v horní části této řeky jsou obrovské bronzové kopule.
Mezi nejpřesnější zprávy patří zpráva Michaila Koreckého z Vladivostoku, který v roce 1996 poslal listu Trud dopis, ve kterém tvrdil, že byl v Údolí smrti třikrát. Korecký tvrdil, že viděl sedm kopulí o průměru 6 až 9 metrů.
Při poslední návštěvě dómů Korecký a jeho přátelé v jedné z nich přenocovali. Ačkoli se tu noc nic zvláštního nestalo, v následujících dnech jeden z jeho přátel zjistil, že ztratil téměř všechny vlasy, zatímco Koreckému se na tváři vytvořily dva malé puchýřky, které se nikdy nezahojily.
V roce 1971 starý lovec patřící k Evenkům řekl, že v oblasti mezi dvěma řekami známými jako Niugun Bootur („neboli mistr ohně“) a Atadarak („místo s třístrannou harpunou“) vyčnívá totéž, co dalo tomuto místu jméno, třístranná železná harpuna. Zatímco v oblasti mezi dvěma řekami známými jako Kheliugur („neboli železní lidé“) se nachází železná nora, ve které spí podivné hubené bytosti s černou kůží, pouze s jedním okem, oblečené v jakémsi „železném obleku“.
Nabízel, že na tato místa vezme kohokoliv, kdo bude chtít, ale nikdo mu nevěřil. Po nějaké době zemřel.
Jakuijské legendy o Údolí smrti obsahují mnoho odkazů na výbuchy, vichřice a obrovské planoucí ohnivé koule. Všechny tyto jevy jsou tak či onak spojeny s tajemnými kovovými konstrukcemi nalezenými v Údolí smrti.
Mimozemský obranný systém
Ruští ufologové navrhli také hned několik teorií o kopulích Údolí smrti. Nejzajímavější je od ruského badatele Valerije Uvarova, který říká, že tajemné kopule Sibiře mohou být prastarou zbraní postavenou mimozemšťany, aby chránili naši planetu před jakýmkoli vnějším nebezpečím, jako jsou meteority nebo nepřátelské mimozemské síly.
Uvarov je dokonce přesvědčen, že mimozemský obranný systém byl ta posledních sto let několikrát uveden do provozu. Jedním z případů by podle něj mohl být z roku 1908, šlo o sestřelení tunguzského meteoritu. Sovětská armáda tehdy zkoumala oblast. V hlášení stálo, že tisíce mil kolem místa výbuchu našla padlé stromy, ale nenašla žádný kráter.
Pokud tedy tyto masivní konstrukce pohřbené v sibiřské pustině skutečně existují, mohly opravdu sloužit jako druh protiletadlové zbraně proti vesmírným hrozbám?
Ruské údolí smrti zůstává pro vědce, výzkumníky a dobrodruhy záhadou. Mnozí tvrdí, že jsou tyto příběhy přehnané. Stále se najdou ale tací, kteří jim věří a mají z nich respekt. Je pravdou, že v této oblasti nebyl proveden žádný rozsáhlý výzkum. Nepropustný permafrost tak dál zůstává záhadou.