Děsivý příběh, který i po letech svému vypravěči nahání husí kůži. Byl mladý, nerozvážný a kvůli nešťastné lásce si chtěl vzít život. To, co se odehrálo v osudnou noc, ale nezapomene do konce života. Až dnes s odstupem 40 let se rozhodl o svou zkušenost podělit. Dodnes má v očích slzy a po těle mu běhá mráz po zádech. Setkal se totiž tváři v tvář samotné smrti.
Příběh, který se stal u nás, konkrétně v moravskoslezském kraji, nahání děs a hrůzu. Muž, který se rozhodl svůj příběh sdílet se světem, se svěřil výhradně nám. Údajně proto, že když se komukoliv do této doby svěřil, nebral ho nikdo vážně. Podle jeho slov se ale svět změnil a možná je na čase podělit se o zážitek tak hluboký, že na něj dodnes nemůže zapomenout.
Příběh začíná před více než 40 lety, kdy bylo našemu vypravěči 18 let. Právě se s ním rozešla jeho první opravdová láska a pro něj to byla taková rána, že jednoduše bez své dívky už nechtěl žít. Rozhodl se, že spáchá sebevraždu skokem pod vlak.
Ve vesnici, kde bydlel, šel za tmy ke kolejím a čekal tiše se svými myšlenkami na vlak. V dáli už viděl záři světel. Byl pevně rozhodnutý vběhnout do kolejiště. „Najednou jsem cítil, že to nemám dělat. Takhle můj život skončit nemá“, říká muž. Své jméno si nepřeje zveřejňovat, a tak mu říkejme třeba Petr.
Petr si své počínání rozmyslel a odcházel od kolejí. Měl ze všeho smíšené pocity, proto se rozhodl zajít si tzv. „na jedno“ do místní hospůdky. Když byl zhruba na půli cesty z ničeho nic ztuhnul. Přímo vedle něj se objevila drobná, pokřivená postava, kterou přirovnal k Polednici, kterou jsme mohli vidět ve filmovém zpracování Kytice od Karla Jaromíra Erbena.
„Procházel jsem naší ulicí směrem k hospodě a najednou se objevila drobná, škaredá a pokroucená postava. Vypadala jako Polednice, kterou hrál Bolek Polívka ale menší. Vím, že venku bylo teplo, ale já jsem cítil, jak mě pohlcuje chlad. Přepadly mě hrozné pocity. Podívejte i teď, když si na to po letech vzpomenu mám husí kůží. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil. Jsem přesvědčený, že to byla smrt.“
Během vyprávění má Petr v očích slzy a podle jeho chování je zjevné, že si příběh nevymýšlí. Po krátké pauze pokračuje ve vyprávění: „Byla to sice jen chvilka ale stála naproti mně a pak najednou proletěla kolem. A zmizela. Zůstal jsem chvíli stát. Rozhlížel jsem se všude kolem. Měl jsem strach, nechápal jsem, co jsem to vlastně zažil. Bylo to jako kdyby se mě pro tuto chvíli vzdala. A abych to náhodou nezkoušel znovu tak se zjevila, což mi nahnalo takový strach, že mi věřte, že znovu už bych se o nic takového nepokusil.“
Na konec s lehkým úsměvem dodává: „Teď už vím, že až ji uvidím podruhé, bude to definitivní. Svou druhou šanci jsem si prožil a prožil krásně. Mám tři děti, a dokonce už i jedno malé vnouče.“
Dnes má pan Petr přes 50 let. Na život a mladou nerozvážnost se dívá úplně jiným pohledem. Za svou zkušenost je prý vděčný, protože ať už se v jeho životě dělo cokoliv, a že toho bylo, stačilo jen pomyslet na osudnou noc a věděl, že znovu už by nic takového neudělal. Jak sám říká: „V každé situaci se najde nějaké řešení, které vás v závěru posune vpřed.“
Příběh se rozhodl sdílet také proto, že může pomoci lidem, kteří jej třeba právě čtou a sami zažívají situaci, ze které nevidí jinou cestu, než tu definitivní. Pro tyto jedince má vzkaz „Nezapomínejte, že už v Bibli bylo psáno, kde je víra tam je cesta.“