Trýznivá cesta za hranice smrti, obludní démoni, duchovní probuzení a zázračný návrat k životu, to je mrazivé svědectví Steva Kanga, muže, který říká, že se ocitl v samotném pekle.
Představte si, že umíráte, opouštíte své fyzické tělo a probouzíte se na místě tak děsivém, tak bezútěšném, a tak beznadějném, že byste to nepřáli ani těm nejzlejším lidem v historii – ani Adolfu Hitlerovi nebo Kim Čong-ilovi. Přesně to zažil Steve Kang poté, co byl po pokusu o sebevraždu osm hodin klinicky mrtvý.
Steve Kang nebyl vždy pastorem. Jeho minulost byla plná bolesti, zneužívání návykových látek a duchovního zmatku. V mládí Steve hojně experimentoval s drogami – metamfetaminem, extází a obzvláště smrtícím koktejlem, který zlověstně nazýval „pohárem smrti“. Ztracen v zoufalství a pohlcen vnitřní temnotou se Steve pokusil ukončit svůj život.
To, co následovalo, nebylo jen o otázce života a smrti, bylo to hluboké duchovní setkání, které změnilo směr jeho existence.
Osm hodin v pekle
Zatímco chirurgové zoufale pracovali na jeho záchraně, Steveovo vědomí se ponořilo do míst, které popisuje jako čisté peklo – noční můru, jakou si ani nejde představit. V rozhovorech a podcastech Steve vykresluje živý a děsivý obraz:
„Nebylo tam žádné světlo. Nepamatuji si, že bych viděl jediný list trávy. Byla to jen kamenitá, pustá krajina. Byla studená, tmavá a plná agónie.“
Tohle nebylo peklo plné ohně a síry, jaké se často zobrazuje ve filmech. Bylo to mnohem horší. Terén byl pustý, tichý a bez jakéhokoli života. Mezi málem věcí, které viděl, byly i další trýzněné duše. Desítky až stovky stojící v mukách s těžkými řetězy připevněnými k tělům. Jeden takový řetěz, jak si Steve vzpomíná, měl přibitý přímo do břicha. A nebyl sám.
Nad nimi se tyčily kolosální postavy s kápěmi, některé vysoké jako pětipatrové budovy. Steve se domnívá, že tyto obludné bytosti byli démoni – strážci tohoto opuštěného místa. „Měli velení. Nebylo o tom pochyb. Byla cítit jejich autorita a nebyla laskavá – byla zdrcující.“
„Zasloužil jsem si tam být“
Ačkoli byl Steve vychován v buddhistické tradici a zpočátku skeptický vůči křesťanské teologii, říká, že jeho zážitek blízké smrti vedl k nadpřirozenému probuzení. Na tom místě neutuchajícího utrpení neměl žádné myšlenky na únik, žádné otázky, žádná slova, cítil jen bolest a ostré, bolestné vědomí, že je hříšník.
„Poprvé v životě jsem věděl, že si tam zasloužím být. Uvědomil jsem si, že jsem byl špatný člověk. Nebyl tam prostor pro výmluvy, pro lži, které bych si mohl říkat.“
Čas se v této říši podivně táhl. Ačkoli byl technicky vzato mrtvý osm hodin, Steve říká, že mu to spíš připadalo jako 15 nebo 20 minut – krátký, ale věčně významný okamžik, který se mu vryl do duše.
Mateřská modlitba a Boží záchrana
Zpátky v nemocnici byla Steveova matka zoufalá. Neobrátila se na lékaře, ale na svého křesťanského přítele – který byl ironicky také Stevovým bývalým dealerem drog. Tento přítel shromáždil osm modlitebních bojovníků ze své církve, aby se přimlouvali za Steveův život.
Zázračně se, zatímco se skupina modlila, něco změnilo. Lékaři – ačkoli byli zkušení – nedokázali vysvětlit tento obrat. Jeden z nich to dokonce nazval „zázrakem“. Steve je přesvědčen, že ho nezachránila lékařská věda – ale síla modlitby a božský zásah.
„Když se modlili, Ježíš mě zavolal zpět. Cítil jsem ohromující klid a slyšel jsem Jeho hlas. Tehdy jsem věděl, že dostávám další šanci.“
Z temnoty k vykoupení
Po této hluboké zkušenosti Steve Kang opustil své buddhistické zázemí a drogovou minulost. Nyní je křesťanským evangelickým pastorem, který šíří poselství naděje, vykoupení a věčného života skrze Ježíše Krista. Dnes vede LA Gospel Community Church v Los Angeles v Kalifornii.
Jeho příběh byl sdílen napříč platformami a podcasty, včetně vyprávění s křesťanským vůdcem Vladem Savčukem, jako svědectví o síle víry, modlitby a duchovního probuzení.
„Nepřál bych to ani svému nejhoršímu nepříteli“
Asi nejděsivějším ponaučením ze Stevovy cesty je hloubka utrpení, s nímž se setkal – a jak zoufale si přeje, aby se mu ostatní vyhnuli. „Nikomu bych nepřál peklo. Ani Kim Čong-ilovi. Ani Hitlerovi. Nechci, aby tam šli ani moji nejhorší nepřátelé.“
Jeho vyprávění slouží jako drsná, emotivní připomínka toho, že pro některé nejsou zážitky blízké smrti plné bílých světel nebo klidných tunelů. Někdy jsou to budíčky – takové, které zanechávají trvalou stopu v duši.
Zdroj: w