Přemýšleli jste někdy, zda existuje souvislost mezi datem narození a úmrtí? Víte, že náš život slouží jako spojnice mezi těmito milníky a vlastně skrývá tajemství našeho osudu? Kniha našeho života se rozprostírá mezi dvěma koncovými body (daty narození a úmrtí) a tento blog je kronikou naší osobní historie. Příběh této osobní historie může být na individuální úrovni nekonečně rozmanitý.
Prodírání se různými výškami a propastnými hloubkami na trase ve světě tvarů a forem může poskytnout individuálnímu poutníkovi nekonečnou radost a nezměrný smutek. Tím, že se ztotožňujeme s naší osobní historií zapsanou ve světě tvarů a forem, prožíváme sami sebe jako jedince odlišné od všech ostatních.
Naši rodiče začali spřádat naši osobní historii; nejprve nám řekli, kdo jsme, a předali pravidla života v komunitě spolu s dalšími lidmi v konkrétní společnosti.
Pak se v nás narodilo malé Ego a my jsme začali naslouchat hlasu Ega, které nám začalo vyprávět naši osobní historii. Vnitřní hlas nám vyprávěl příběh o tom, kdo jsme a jakým směrem se ubírá náš život.
Příběh nám přišel natolik přesvědčivý, že nás ani nenapadlo zpochybňovat jeho pravdivost. Je ale tento příběh skutečně pravdivý, nebo je to jen Ego, které blábolí pryč a beznadějně nás vede do pavučiny myšlenek? Jaký je vztah mezi narozeninami a dnem úmrtí?
Anatomie osobní historie
Každý okamžik našeho života zapadá do osobní historie s naším vlastním Já. Náš život lze interpretovat pouze v rámci této historie. Důvodem je to, že se ztotožňujeme s hlasem Ega, vypravěče našeho vlastního příběhu, tak úzce, že se naše osobní historie stává základem celého našeho života.
Bližší pohled na tuto osobní historii však odhalí, že náš vnitřní příběh se skládá ze spleti zážitků a myšlenek mezi datem narození a datem smrti. Myšlenky, které vysvětlují naše zkušenosti, myšlenky, kterým věříme a se kterými jsme se ztotožnili, myšlenky, které tak poskytnou základy našeho sebeurčení.
Naše osobní historie nás drží pod svým kouzlem, v hypnotickém stavu, ve kterém je veškerá naše pozornost věnována vnitřnímu hlasu a příběhu, který vypráví. Tímto způsobem se vzdáváme své bdělosti a svět prochází kolem nás, protože se soustředíme pouze na prvky reality, které se zdají potvrzovat naši osobní historii.
Proto ztrácíme kontrolu nad hlubšími dimenzemi života. Hlubší dimenze jsou přítomny v našich životech, ale ztrácíme s nimi kontakt kvůli naší nedostatečné bdělosti a chybí nám spojení mezi datem narození a úmrtí.
Mimo osobní historii
Může v nás vyvstat otázka, zda jsme skutečně totožní se svou vlastní osobní historií, nebo snad jsme něčím víc? Každý má nějaké vágní podezření, že naše osobní historie neodráží realitu, ve skutečnosti jsme na hlubší úrovni.
Když je vše v naší osobní historii zjevně v pořádku, dosáhneme svých cílů, jsme šťastní a nejasné podezření v nás úplně zmizí a naše identifikace s naší osobní historií zesílí a vazba mezi daty narození a úmrtí slábne.
V našem životě jsou však chvíle, kdy se zdá, že se nic nedaří, takže jsme nešťastní a trpíme. Podezřívavost se pak v nás posiluje a máme tendenci věřit, že jsme víc než shluk myšlenek, které tvoří naši osobní historii. Uvědomujeme si, že jsme víc než pouhé myšlenky.
Dokud trváme na své osobní historii a na vypravěči, hlubší dimenze naší existence nám zůstávají nepřístupné. Ne proto, že by tyto hlubší dimenze nebyly přítomny v našich životech, ale proto, že splétání sítě naší osobní historie zapojuje veškerou naši pozornost.
Probuzení s osobní historie
Pokud si uvědomíme svou vlastní osobní historii, kterou si říkáme, máme šanci se probudit z hypnotického kouzla naší osobní historie.
Abychom si uvědomili svou osobní historii, musíme si položit otázku: „Kdo to je, mluví mi v hlavě, kdo je tento vnitřní hlas, který mi vypráví mou vlastní osobní historii?“ Jediná možná upřímná odpověď na tuto otázku je, že „nemám ponětí!“ Jakákoli jiná odpověď má kořeny v osobní historii a jako taková je třeba ji odmítnout.
Upřímná odpověď pro nás může být snadno šokem a zcela vyvrátit náš život tak, jak jsme ho žili dříve. Čím blíže jsme se ztotožnili s naší osobní historií, tím větší může být náš úžas. Už nevěříme v to, co jsme pevně považovali za svou osobní historii. Tato zkušenost nás však může přivést k tomu, že budeme pochybovat o pravdivosti toho, o čem jsme ve spojení se sebou samým věřili, že je pravdivé.
To je první známka toho, že se začínáme probouzet z hypnotického účinku naší osobní historie. Nyní již naši pozornost plně nezaujímá naše osobní historie, vypravěč, který nám příběh vypráví, a naše ztotožnění se s příběhem. Pak se můžeme stát citlivými na hlubší dimenze našeho života.
Jsme celek existence
Bránou, která nás vede do hlubších dimenzí života, je bdělost, která se objevuje v důsledku uvolnění naší pozornosti z hypnotického stavu naslouchání svému osobnímu příběhu. Nová bdělost nám umožňuje učit se o sobě, aniž bychom se ztotožňovali se svými myšlenkami a emocemi.
To, co poprvé zažíváme v tomto novém, bdělém stavu mimo naše myšlenky a emoce, je úplnost existence. V tomto stavu z našeho života mizí veškerá fragmentace, poznáváme vnitřní prostornost naší existence, své vnitřní štěstí a klid. Cítíme se jako doma ve své kůži a uvědomujeme si, že naše bdělé vědomí je oproštěno od všech druhů myšlenek a emocí.
Pak se můžeme rozhodnout, zda si přejeme i nadále naslouchat svým osobním příběhům, nebo se posuneme dále, směrem k tichým základům naší existence.