Bojnický zámek – romantická perla Slovenska

Bojnický zámek s částečně ponechaným původně gotickým a renesančním základem hradu, který se nachází ve stejnojmenném historickém městě ve střední části Slovenska. Tento romantický zámek, stojící na travertinovém kopci s výhledem na město, je jednou z nejstarších a nedůležitějších památek na Slovensku.

První zmínka o zámku v Bojnicích pochází z 12. století. Dnes je v zámku muzeum a jde o jednu z nejvyhledávanějších turistických atrakcí na Slovensku. Každoročně se zde koná například mezinárodní festival duchů, který je zvláště mezi rodiči velmi populární událostí.

Historie zámku v Bojnicích

Jak již bylo zmíněno, první historická zmínka pochází z roku 1113. Původně měl zámek podobu dřevěného hradu, který se postupně rozšiřoval. Na konci 13. století se stal vlastníkem hradu uherský šlechtic a vévoda Matúš Čák, který jej obdržel od maďarského krále Vladislava V. Hrad mu patřil až do roku 1321.

Poté ve 14. a 15. století hrad vlastnili šlechtické rody, Gileth, Leustach a Noffrys. V roce 1489 král Matyáš Korvin daroval bojnické panství jeho nemanželskému synovi Janu Korvinovi. Po smrti krále Matyáše byl však hrad obsazen polskou armádou, která zde žila až do roku 1526. O rok později předal král Ferdinand I. hrad Alexeji Turzonovi.

Byli to právě Turzonovi, kteří přestavěli hrad na pohodlné renesanční sídlo, a tak se z původně gotického hradu stal renesanční zámek. Po vymření tohoto rodu, se zámek vrátil do vlastnictví koruny a v roce 1637 předal císař Ferdinand III, bojnický majetek Pavlovi z rodu Pálffyů jako zástavu. Později rod zámek zdědil.

V Bojnicích pak došlo ke stavebnímu hnutí a zámek dostal barokní podobu. Koncem 17. století byla činnost ukončena. V 18. ani 19. století se zámek nijak výrazně nezměnil. Po dlouhém období stagnace a recese provedl v roce 1852 poslední šlechtický potomek hraběte Jana Pálffyho podle plánů architekta J. Huberta v letech 1889-1910 finální přestavbu. Jejím výsledkem je podoba zámku jakou známe i dnes.

Interiéry a okolí Bojnického zámku

To, co dnes vidíme, je jako vzor romantických zámků, které lze vidět po celém francouzském Loire. Bojnický zámek má však své osobité kouzlo, které přitahuje tolik návštěvníků. V jedné z věží například najdeme zbrojnici s různými typy středověkých bojových zbraní. K vidění jsou meče, halapartny, kluby nebo třpytivá brnění.

V jedné z místností zase najdete bohatě vyřezávaný strop, bohatě zdobený reliéfním zlatem. Ve středu tohoto stropu je pak nádherná olejomalba vyobrazující portrét Jana Pallfyho. Další komnata je pak pokryta ručně malovanými tureckými dlaždicemi a po obou stranách porcelánového krbu jsou velké čínské vázy.

Přilehlý zámecký park Bojnického zámku měl být původně romantickým parčíkem s různými atrakcemi. Dnes v něm roste několik vzácných a zajímavých stromů, například král Matyáš starý více než 700 let, což je pravděpodobně nejstarší strom Slovenska. Součástí zámeckého parku je také zoo s mnoha vzácnými exotickými zvířaty.

Dvacet šest metrů pod nejmenším nádvořím zámku se nachází přírodní travertinová jeskyně o průměru 22 metrů a výšce 6 metrů. Existence jeskyně je výsledkem dešťových srážek stékajících po kráteru. V jeskyni najdou turisté dvě malá jezera.

Legenda o Černé paní

K pohádkovému zámku se váže legenda o Černé paní. Ona a její manžel, byli šťastnými a milujícím párem, který na zámku žil. Žena byla známa svou ctností a věrností, její manžel byl zase vojenský velitel s mnoha vítězstvími na bojišti. Když je navštěvovali jejich příbuzní a přátelé, záviděli vše, co Černá paní a její manžel měli. Byli krásní, mladí a bohatí. Měli zkrátka všechno.

Ze žárlivosti řekli pánovi, že zatímco on byl ve válce, jeho žena si hrála s ostatními rytíři. Pán zuřil a vymyslel jednoduchou zkoušku ctnosti své manželky. Musela skočit z nejvyšší věže hradu do příkopu s jejich novorozeným dítětem. Slíbil ji, že přežije, pokud je nevinná.

Ten den se kolem zámku shromáždili vesničané, aby zjistili, zda si to hradní pán rozmyslel, ale to on nedělal. Věrná Černá paní skočila se svým dítětem bez váhání, protože věděla, že je nevinná. Než narazila na vodní hladinu jejich těla se zvedla a odletěla, což dokazovalo jejich nevinu. Potom dav uslyšel výkřik ze stoupajících oblaků kouře „Byli příbuzní“.  A od té doby žena putuje po chodbách a schodech hradu, oblečená v černém a někdy působí jako smutný stín.

Sdílet:
Loading...