Kdyby se tento experiment skutečně stal, jeho součástí byste rozhodně nechtěli být

Přibližně v roce 2010 začala internetem kolovat zpráva o šíleném experimentu ze 40. let 20. století. Jednalo o spánkový test, kterého se v Rusku mělo zúčastnit 5 politických vězňů. Cílem bylo zjistit jaký dopad má několikadenní spánkový deficit. Článek s názvem „Ruský spánkový experiment“ vyšel na webu Creepypastawiki.com a podrobně popisuje šílený průběh experimentu. Má to jeden háček, ve skutečnosti byl příběh vyvrácen. Dodnes se ale najdou lidé, kteří tomuto zvrácenému příběhu věří. Co je pravda a co ne, můžete posoudit sami.

Celý experiment se měl údajně odehrát v letech 1940. Skupina ruských vědců měla uzavřít 5 politických vězňů do vzduchotěsné komory a udržovat je v bdělém stavu. Pomocí speciálně vyvinutých plynů (údajně šlo o Nikolajevovy plyny) vypouštěných do místnosti a neustále kontrole vědců, měl probíhat experiment klidně. První 4 dny tomu tak opravdu bylo.

Vše se zdálo být v pohodě. Vězni opravdu nespali, ale už po druhém dni začali mezi sebou vyprávět své traumatizující zážitky. A každým dnem byla jejich nálada a historky temnější a negativnější. Jenže pátý den došlo ke zlomu. Nálada v místnosti se rapidně zhoršila. Vězni začali protestovat, ztěžovali si na podmínky, ve kterých jsou drženi a také na vedlejší účinky plynu, údajně po něm byli paranoidní.

Postupně spolu zajatci přestali komunikovat úplně. V místnosti byl mikrofon, který byl prostředkem komunikace mezi vědci a lidmi v místnosti. Když se v místnosti rozhostilo ticho, začali na sebe vězni do mikrofonu žalovat. Chtěli si tak získat větší přízeň vědců, jenže převážně šlo o nesmysly. To, co mělo ale následovat, bylo ještě horší.

Devátý den jako by jednoho z účastníků experimentu posedl ďábel. Z ničeho nic začal hrozivě křičet a běhat dokola místnosti. Jeho stav trval neuvěřitelné 3 hodiny a celou tu dobu křičel z plných plic, dokud mu neselhaly hlasivky a pak už vydával je chraptivé zvuky. Zvláštní je, že ostatní v místnosti ho snad ani nevnímali. Absolutně si jeho stavu nevšímali a dělali, jako kdyby se v místnosti vůbec nic nedělo. Najednou ten samý záchvat postihl jiného vězně. Ostatní začali jako na povel trhat stránky z knih, které měli k dispozici. Pomocí vlastních výkalu přilepovali stránky na skleněnou stěnu místnosti až do doby, než úplně ztratili vizuální kontakt s vědci. Rázem všechen křik utichl i šepot už nebyl slyšet.

Od toho dne bylo v místnosti ticho. Vědci se nijak nesnažili o další vizuální kontakt a ticho si vysvětlovali pokaženým mikrofonem. Podle hodnoty spotřeby kyslíku v místnosti bylo vědcům jasné, že vězni jsou naživu. Dokonce se hodnoty spotřeby zdály být větší, než by stačilo pro 5 osob, což znamenalo, že uvnitř místnosti museli vězni vykonávat nějakou náročnou fyzickou aktivitu.

Až čtrnáctý den se vědci rozhodli, že musí provést kontrolu místnosti i vězňů, případně opravit mikrofon kvůli vzájemné komunikaci. Skrze reproduktory tedy oznámili. „Za chvíli se dveře místnosti otevřou a my vejdeme dovnitř abychom provedli kontrolu mikrofonů. Odstupte od dveří, lehněte si na zem s rukama za hlavou. Každý, kdo tak neučiní bude okamžitě zastřelen. Jeden z vás dnes bude propuštěn.“ Pak se ale stalo něco opravdu zvláštního, co samotné vědce překvapilo i zastrašilo. Někdo v místnosti prohlásil velice tiše. „My už nechceme svobodu.“

Okamžitě se mezi sponzory experimentu, vojáky a vědci odehrála debata o dalších nezbytných krocích. Do komory se rozhodli vstoupit až následující den, předtím měla být místnost vyčištěná od plynu, který udržoval vězně v bdělosti. Jenže když s tímto úkonem začali, reakce na sebe nenechala dlouho čekat. U zajatců se vyvinula jistá závislost na tomto plynu a žadonili ať ho pustí zpět do místnosti.

Když pak vojáci spolu s vědci vstoupili do pokoje, nevěřili tomu, co vidí. Z 5 vězňů byli naživu jen 4. Ostatní měli všude po těle hluboké rány, na některých místech z ran čouhaly kosti. Vše nasvědčovalo tomu, že si tato zranění udělali sami a vědomě.

Jídlo, které dostali před ztrátou vizuálního kontaktu, tedy pátý den, bylo netknuté. Důvod byl prostý. Mrtvý vězeň, který ležel uprostřed místnosti měl vyjedenou veškerou svalovinu na nohou, zbylé kusy jeho těla byly rozcupované a pohozené po místnosti. Dokonce ucpaly odtok, který byl ve středu pokoje, takže veškeré tekutiny se hromadili na podlaze a neodtékaly. Zápach uvnitř musel být nepředstavitelný.

Když se vojáci chtěli dostat ven z pokoje, vězni jim stáli v cestě, při střetu s vojáky jeden vězeň utrpěl zranění sleziny a byl transportován do nemocnice, kde zemřel. Zbylí vězni byli agresivní pokaždé když se k nim někdo přiblížil. Když je chtěli vědci uklidnit silnými léky nepomohlo to. Jednomu ze zajatců dali tak silnou dávku, že ho nakonec uspala, jenže pak mu okamžitě přestalo bít srdce. Vypadalo to jako by se z vězňů stali zombie.

Poslední dny už byli připoutání k lůžkům, lékaři se jim snažili všemožně pomoci ale marně. Stali se z nich šílenci, kteří stále vyžadovali plyn a stále se udržovali v bdělém stavu. Poslední vězeň měl být zastřelen, protože věci už byli přesvědčeni o tom, že těmto lidem nepomohou a že se z nich stala životu nebezpečná monstra.

Tak jak moc je pro vás tento příběh neuvěřitelný? Nebo je pro vás více fascinující, že existují lidé, kteří této historce věří?

Zdroj: creepypasta.wikia.comnews.com.au