Odpočet talířové epidemie započal v červenci roku 1947 poté, co americký podnikatel Kenneth Arnold sledoval asi tři minuty ze svého vlastního letadla řetězec objektů, které se podobaly talířům letících nad horami. To co spatřil, oznámil úřadům a samozřejmě i tisku. Sám neměl tušení, že vyvolá reakci takové obrovské síly. Noviny se mu nejdříve vysmívaly. Pak následoval příval zpráv o létajících talířích, které lidé viděli ve dne i v noci. Některé z těchto talířů se pohybovaly pomalu, jiné naopak letěly obrovskou rychlostí. Byly pozorovány jak jednotlivci, tak i skupiny lidí, a to nejenom ze země, ale i z letadel.

Při zkoumání archivů ministerstva letectva nalezli členové komise, vedené Donaldem Menzelem, materiály, ve kterých byly popsány velmi zajímavé případy, jež se udály několik let před Arnoldem. Menzel se k tomu vyjádřil takto: „Nedlouho před koncem druhé světové války letci spojenců opakovaně informovali o výskytu zářících koulí, které doprovázely bombardéry. Tyto tajemné koule, pozorované nad Německem i nad Japonskem, vypadaly, že čekaly na bombardér, jako by si jej chtěly stopnout a pak se k němu okamžitě připojily. V případě, že se jich pilot nesnažil nějakým způsobem zbavit, letěly klidně vedle něj. Ale v okamžiku, když se pokusil manévrovat, letěly ohnivé koule dopředu…

V málo známé Lemannově knize Německá tajná zbraň druhé světové války a jeho další rozvoj (Mnichov, 1962) lze najít následující fakta:

V říjnu roku 1943 byl proveden nálet spojenců na největší evropskou fabriku na kuličková ložiska v německém Schweinfurtu. Operace se zúčastnilo sedm set těžkých bombardérů 8. letecké armády USA doprovázené třinácti sty americkými a anglickými stíhačkami.

Výsledek vzdušného boje byl strašný. Spojenci měli sto jedenáct sestřelených stíhaček a okolo šedesáti bombardérů a Němci tři sta letadel. Můžeme si představit, co se na nebi dělo! Ale psychika vojenských letců má pevný základ. Aby přežili v pekle, museli všechno sledovat a okamžitě reagovat na jakékoliv nebezpečí. Proto hlášení, předané velení britským majorem R. F. Holmsem, je bezesporu důvěryhodným dokumentem.

Psalo se v něm o tom, že když letadla prolétala nad továrnou, zničehonic se objevila skupina velkých třpytivých disků, které jako by ze zvědavosti zamířily k nim. Disky přeťaly linii střelby německých zbraní a přiblížily se k americkým bombardérům. Byla proti nim zahájena prudká palba ze sedmi set palubních kulometů, ale ta jim nezpůsobila žádnou škodu. Nicméně k nepřátelským aktům z jejich strany nedošlo. Proto byla palba přesměrována na německá letadla a boj pokračoval.

Když velení dostalo majorovo hlášení, nařídilo tajné službě, aby provedla pečlivý průzkum. Za tři měsíce přišla odpověď. V ní je mimochodem poprvé použita zkratka UFO, což jsou počáteční písmena anglických slov neidentifikovatelný létající objekt.

Rozvědka dospěla k závěru, že disky nemají nic společného s Luftwaffe ani s jinými pozemskými leteckými silami. K témuž závěru dospěli i Američané. Tehdy byly ve Spojených státech a Velké Británii okamžitě za nejpřísnějšího utajení vytvořeny skupiny zabývající se výzkumem UFO.

Za války tato událost nebyla ojedinělá. 25. března 1942 se polský pilot kapitán Roman Sobinský z letky strategických bombardérů anglického letectva účastnil nočního náletu na město Essen. Poté, co splnil úkol a vracel se na základnu, uslyšel křik kulometčíka: „Pronásleduje nás neznámý zářící objekt neurčitého tvaru!“. Myslel jsem si, napsal Sobinský v hlášení, že je to nějaký nový ďábelský kousek Němců a přikázal jsem kulometčíkovi zahájit palbu. Neznámý objekt na to nijak nezareagoval. Přiblížil se na vzdálenost sto padesát metrů a po dobu patnácti minut letadlo doprovázel. Pak rychle nabral výšku a zmizel.

Na konci roku 1942 německá ponorka střílela na stříbrný, asi osmdesát metrů dlouhý objekt, který kolem ní proletěl ve vzdálenosti tři sta metrů, a to bez jakékoliv reakce na silnou palbu. Právě tehdy se v Německu začali zabývat problémem UFO. Bylo založeno Sonderbüro 13, které mělo za úkol prozkoumat záhadné létající stroje. Působilo pod kódovým názvem Operace Uran.

Jak se zdá, Třetí říše měla co zkoumat a nešlo jenom o svědectví. Možná, že Němci disponovali konkrétnějšími informacemi a dokonce i „vzorkem“ UFO. V každém případě do  Sonderbüro 13 byli převedeni nejen nejzkušenější testovací piloti a nejlepší vědci Třetí říše, ale také prvotřídní inženýři, odborníci na exploze a vězni z koncentračního tábora Mauthausen. 19. února 1945 byly provedeny zkoušky tzv. Belontzeho disku. Zkušební letci dosáhli za tři minuty výšky patnácti tisíc metrů a rychlosti dva tisíce kilometrů za hodinu při horizontálním letu. Stroj mohl viset ve vzduchu, létat dopředu i dozadu bez toho, aby se otočil. Do pohybu ho uváděl motor, který „nevypouštěl dým ani plamen“, používal jenom vodu a vzduch a byl dílem rakouského vynálezce Viktora Schaubergera. Byly vytvořeny dvě varianty diskovitého aparátu o průměru třicet osm a šedesát osm metrů.

Práce probíhaly v továrně v polské Wroclawi. Rudá armáda se rychle blížila. Město mělo každým okamžikem padnout. Fašisté zničili zkušební stroje a zbavili se vězňů i dokumentace. Schauberger se vyhnul sovětskému zajetí a odcestoval do Spojených států. Tam mu prý nabídli tři miliony dolarů za odhalení tajemství létajícího disku. Tuto nabídku odmítl a oznámil, že není možné nic zveřejnit, dokud nebude podepsána mezinárodní dohoda o úplném odzbrojení.

Takovéto ušlechtilé pacifistické prohlášení vynálezce se zdá poněkud podivné, protože Schauberger  velmi úspěšně pracoval pro Třetí říši a nezamýšlel se nad budoucností svého výtvoru a nad možnostmi jeho využití fašisty. Sovětští vojáci sice zabránili dokončení prací, ale ve Spojených státech mu nikdo nemohl zabránit prodat svůj vynález. Tedy pokud se skutečně jednalo o jeho vynález, a ne o něco, co bylo převzato ze sestřeleného nebo ukořistěného UFO, nebo něco přímo od mimozemšťanů, jak tvrdí jiné zdroje.

Zdroj: suenee.cz

SHARE