Každý z nás to někdy zažil. Nemluvíme o nadávkách nebo o rvačkách, ale o urážkách a ponížení.

Pocity, které se přitom vynořují, jsou nejdříve hněv, pak agrese, poté deprese a následuje pocit nevýslovného zhnusení, něčeho takového, co nelze zapomenout ani napravit, leda snad po uplynutí hodně let nebo i staletí…

Skutečnost, že ještě před 150 lety byla urážka považována za něco, co je možné smýt pouze krví, buď svou vlastní, nebo nepřítele, nebyla bez odůvodnění.

Smrtelná zbraň

„Nemusíte odpovídat“, „musíte odpustit“, „neklesejte na úroveň protivníka“. Spousta moudrých rad, podpořených podivnými podobenstvími, nám vysvětlují jak správně reagovat na urážku. Přesto existují zákony, které trestají za urážku na cti. A není tedy jednodušší hrdě odejít a rezignovaně odpustit? Ať nás klidně uráží. Dneska urazí, zítra udeří a pozítří zabijí.

Ano, vždycky byli a jsou ušlechtilí lidé, kteří si urážek nevšímali, a jejich prostřednictvím se stávali silnějšími a lepšími. Ale obyčejný člověk nejdříve pociťuje příliv adrenalinu, který zvyšuje tlak a ovlivňuje krevní oběh, a pak se spouští další chemické reakce.

Přitom to probíhá stejně jako by vás udeřili obuškem do hlavy. To přesvědčivě dokázaly pokusy psychofyziologů. Člověk má druhou signální soustavu, která reaguje na verbální komunikaci a na emocionální chování.

Když začala v novinách štvanice na Borise Pasternaka, dostal nejdřív infarkt a pak onemocněl rakovinou plic, nakonec zemřel v bolestech. Rakovina se rozšířila právě v době, kdy se začaly zveřejňovat dopisy sovětských občanů, které byly plné spravedlivého hněvu a urážek takovéhoto druhu:

„Verše Pasternaka jsem nečetl, ale viděl jsem žábu v blátě, která vydávala odporné kvákání. Stejné kvákání je slyšet i od Pasternaka, když pomlouvá naši vlast…“

Myslím, že závistiví básníci v XVIII. století také notně zkrátili život velkého Lomonosova. Zkuste si představit (možná raději ne), co pociťuje člověk při čtení takovýchto veršů:

„Alespoň zavřel svůj opilecký chřtán, s visícím voletem; nechceš si vzít sebou sud piva i na svět onen? Myslíš, že i v budoucnu budeš mít štěstí tak jako nyní a u budeš mnohých v přízni, v péči a bezpečí?“

Zloba a neskrývaná závist vytryskly z pera Treďjakovského, je jeho potřeba co nejbolestivěji ponížit. Verše samy o sobě ujdou, ale urážka je na úrovni hokynáře, profesionála.

Urážky na bitevním poli

Dříve začínal střet na bojištích vzájemnými urážkami. Koneckonců, dnes je to stejné. Je snaha protivníka ponížit, rozdrtit, vyvést z míry a vyprovokovat natolik, aby nebyl schopen střízlivě myslet a reagovat a tím zvýšit svou šanci zničit ho v boji. Není náhodou, že se nám dochovaly výrazy jako urážka na cti a bojiště se nazývalo také pole cti, kde se již v dávných dobách používaly urážky společně s pěstmi, praky, halapartnami a střelnými zbraněmi.

Na potlačení a rozložení osobnosti jsou také používány urážky a ponižování, které dříve nebo později rozvrátí psychickou obranu a promění člověka v třesoucí se trosku. Ustavičné ponižování může zabít, aniž je třeba fyzického kontaktu. Výsledek bude stejný jako při každodenním častování ranami.

Mimochodem, v Americe začali brát urážky velmi vážně. Místy to vede až do komické krajnosti;  tlustí lidé nesmí být označování jako tlustí, ale horizontálně vyvinutí. A toho, komu se nedaří (smolař) je doporučeno nazývat jako člověka s odloženým úspěchem. Tento problém se tam řeší na vládní úrovni…

Klín klínem

Jak se tedy má člověk vůči urážkám zachovat? Předpokládám, že na tuto otázku odpovídá sám organismus, bouřlivými biochemickými a psychofyzickými reakcemi, které na našem vědomém zásahu závisí ve velmi malé míře. Proto moudrá přísloví a filozofické aforismy ztrácejí v momentu citelného ponížení účinnost. Ten, kdo uráží, také dost riskuje, nemůže vědět, jakou reakci vyvolá váš mozek.

Sigmund Freud byl velký psycholog a vzdělaný člověk, při jedné ze svých cest vlakem, kdy bylo ve vagonu dusno, lékař otevřel okno.

Jeden ze spolucestujících začal protestovat, a nejenom protestovat, nazval Freuda židovskou tlamou a častoval ho i dalšími podobně urážlivými výrazy. Na první pohled to měl dobře promyšlené, nacisté byli již téměř u moci, koncentrační tábory měli být brzy zprovozněné, a tady je starší člověk se skřipcem a v klobouku, co by tak mohl udělat?

K obrovskému překvapení všech přítomných Freud vybuchl takovým způsobem a zahrnul hrubiána zuřivým přívalem slov, že ten se rozhodl zachránit se útěkem.

Svým způsobem je mi chování psychologa sympatické, v daném kontextu se ukazuje jako nejsprávnější a nejúčinnější.

Kromě toho, Freud, jako lékař-psychiatr, moc dobře věděl, že potlačená agrese se proměňuje v depresi a následuje agrese proti sobě samému.

Psychosomatická onemocnění vznikají v důsledku autoagrese. Potlačené emoce způsobují artritidu, přivádí k infarktu a jsou příčinou onkologických problémů… Lidé jsou čím dál tím více nemocní, protože se stávají zajatci morálky dvojího metru.  Na jednu stranu je nám vštěpováno, že máme odpouštět a nereagovat na urážky, z druhé strany je před námi jako vzor obraz hrdiny, který plive do tváře fašistovi!

Pokud je člověk uražen a ponížen, měl by jednat přiměřeně, vzít v potaz podmínky a osobnost protivníka. První reakce je vždy podmíněna mohutným uvolněním adrenalinu, proto je potřeba se na chvíli odmlčet a poodstoupit od situace. Člověk je v prvním momentu dezorientovaný a je pro něj těžké najít ta správná slova.

Postarejte se o přívod kyslíku do mozku, zhluboka se nadechněte a vydechněte. Pak se teprve rozhodněte, jestli podstoupíte boj nebo počkáte na vhodnější okamžik. V každém případě, dát najevo své pocity je možné a i nutné hned, ale jako neutrální sdělení: „To, co říkáš, mě uráží, zraňuješ mne, zatím nevím, jak mám reagovat, ale zamyslím se“.

To se, samozřejmě, týká lidí, které známe. Někdy, bohužel, i našich blízkých. Ohledně cizích lidí, platí jiná pravidla, všechno závisí na tom, na čí straně je síla.

Nejlepší protijed

Jedna z pacientek mi vyprávěla poučný příběh. Když byla v pubertě, urazila ji kamarádka: „Proč se pořád líčíš a parádíš? Hezčí stejně nebudeš!“

Kamarádka velmi dobře věděla, že děvče má komplex ze svého vzhledu, vždyť se navzájem svěřovaly, a udeřila do bolavého místa.

V podstatě se nic tak hrozného nestalo, humor stejného druhu jako u Treďjakovského… Dívka ale pocítila silnou duševní bolest a tato slova si zapamatovala na celý život.

Vyrostla a uplynula ještě nějaká doba, v 50 letech měla svůj módní salón, firmu, která organizovala oslavy a svoji rodinu. A také slušné auto, kterým v dešti a chladu svezla stopující ženu.

Lépe řečeno, stařenu. S velkým překvapením a úděsem v ní poznala svoji spolužačku a kamarádku. Ta jí dlouho vypočítávala všechny pohromy, které ji potkaly, stěžovala si na život a táhl z ní alkohol. Když dorazily na místo, aniž ji poznala, začala jí vnucovat peníze. A když je moje pacientka nepřijala, hodila jí bankovky do tváře a opět se ji snažila urazit. Jenomže tentokrát žena žádné ponížení nepocítila, prostě to nefungovalo!

Jsem naprosto přesvědčená, že nejlepší odpovědí těm, kteří vám chtějí tímto způsobem ublížit, je vaše zdraví a spokojenost se svým životem. Ještě z raného dětství si pamatujeme přísloví Kdo s čím zachází, tím taky schází, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Všechno se vrací, a úmyslně pronesená zlá a smrtonosná slova obzvlášť.

Vždyť pokud by Paternak pouze nečetl dopisy pracujících, plné zloby a jedu, ale obětoval nějaký peníz na obálky a vracel je s krátkými poznámkami nazpátek, nemusel onemocnět.

A když nemáme k dispozici zpáteční adresu, co nám brání napsat odpověď v duchu, zapečetit ho do pomyslné obálky, případně napsat na klávesnici a odeslat ho nepříteli, i když do nikam? I takovým způsobem můžeme zareagovat na ponížení, a to je právě to, co potřebuje náš organismus. Takže pojďte, začněte konat, i kdyby na mentální úrovni, mezi námi, někdy je to s ním jednodušší a efektivnější než na úrovni materiální.

Zdroj: suenee.cz

SHARE